Když jsem přemýšlel, kam v lednu vyrazit, moje požadavky byly jednoduché - poznat krásné a neobvyklé místo a hlavně si pořádně zalítat! V hledáčku jsem měl více destinací, ale vyhrála Kolumbie se svou paraglidingovou mekkou, městem Roldanillo.

Roldanillo je menší městečko ležící v centru údolí Valle de Cauca, což je v podstatě náhorní plošina v nadmořské výšce zhruba 1 000 m. n. m., rozlehlá několik stovek kilometrů od severu k jihu. Celé údolí je obklopeno horami vysokými cca 2 000 m. n. m. Díky zeměpisné poloze, nadmořské výšce a ochranné hradbě okolních hor má údolí zvláštní klima a létá se zde celoročně. Nejlepším obdobím je však prosinec až březen. Já tam byl 9 dní a 9 dní bylo letových, takže za mě potvrzeno.

Létání je zde trochu specifické, už v 8 ráno se vyjíždí na kopec a první piloti startují kolem půl desáté do peřiny z mraků, která se postupem času zvedá nad start. Převýšení je zde cca 800 metrů, což je úplně dostatečné. Doporučuje se odstartovat nejpozději v poledne, jelikož pak začíná foukat vítr do zad. Pacifik je vzdálený jenom 60 km a když odpoledne vítr od moře zesílí, přijdou i turbulence. Takže většina pilotů letí po startu 2 až 3 hodiny podél hor, dokud to jde, a později to pošle do rovin. Roviny zde po poledni perfektně nosí, tvoří se kumulostrády a dají se uletět krásné trojúhelníky, jelikož v rovinách téměř pořád převládá variábl. Termika je tu díky tropickému vlhčímu vzduchu klidnější cca do 5 m/s a stoupáky jsou stabilní a široké. Cekově mi místní létání přišlo pohodovější a mnohem termičtější než v Evropě. Stoupáky se někdy tvoří přímo z polí, na kterých se vypalují plantáže s cukrovou třtinou, která je před sklizní. Létat nad tyto ohně je během závodů zakázáno, jelikož tam můžete potkat hooodně silné a turbulentní stoupáky. :) Na velice zajímavý článek a skvělé fotky o těžkém životě "sekáčů" cukrové třtiny, můžete mrknout zde.

Ale Kolumbie není jen o létání. Já měl štěstí, že v průběhu mojí návštěvy probíhala celotýdenní fiesta, takže každý den se ve městě něco dělo. Koncerty, promenády jezdců na koních, na každém rohu hrála pohodová hudba... Samozřejmě jsem místňáky nemohl ochudit o obrovský kulturní zážitek v podobě valacha tančícího salsu potřetí v životě a ještě k tomu v žabkách. Dostal jsem se k rodině, která v horách pěstuje kávu, naprosto ekologicky, čímž jsou zde zcela výjimeční. Jídlo je levné, místní tropické ovoce za babku, oběd za 40 - 100 Kč. Místňačky jsou krásně a plně tvarované, což vynikne především při jízdě na koni. :)

Shrnuto a podtrženo, když jsem do Kolumbie odlétal, doma se báli, že mě okradou hned na letišti, dostanu Ziku a od Escobara na cestu do Evropy 2 kila kokainu zašitého v břiše. No a když jsem letěl zpět, bylo mi jasné, že tady rozhodně nejsem naposled.

Ondra