Jak moc se můžeme přiblížit k základně mraku, abychom nebyli nasáti do bílé tmy a stihli včas opustit stoupavý proud? To není vůbec jednoduchá otázka. Speciálně začátečníci mají velký problém odhadnout, jak jsou reálně daleko od základny.

Pilot je často zaneprázdněn ustřeďováním stoupáku, dáváním bacha na ostatní, nebo se naopak kochá natolik, že se zanedlouho ocitne v mraku. Což například v horách ve spojení se silnými jarními stoupáky nemusí být úplně příjemný zážitek.

Jak blízko se tedy můžu přiblížit? Nejvíce záleží na velikosti mraku. Zaprvé, pokud vidím, že od brzkých dopoledních hodin rostou mraky hodně do výšky a ve vzduchu je vysoká vlhkost, budu raději v pozoru, jelikož mraky mohou mít rychlý vývoj a přerůst až do bouřek.

Zadruhé, pokud jde o horizontální velikost mraku, velmi účinnou pomůckou je tzv. pravidlo 45 stupňů. Čím rozlehlejší je mrak horizontálně, tím dříve bychom měli reagovat.

Uveďme si příklad: Silné termické podmínky nám nedovolují letět dopřednou cestovní rychlostí (10 - 11 m/s - s odbržděnými řidičkami). Potřeba korigovat padák nás nutí mírně přibržďovat, což zpomaluje naši dopřednou rychlost na cca 7 - 8 m/s. Což je pro nás důležité číslo. Matematika říká, že pokud se objekt pohybuje rychlostí 7 m/s vertikálně (stoupák) a 7 m/s horizontálně (dopředná rychlost), bude se pohybovat kupředu pod úhlem 45°. 

Jestliže tedy stoupáme pod mrakem, který je široký 500 m, ve vzdálenosti 250 m od základny bychom měli stoupák opouštět pod úhlem 45°. I když by byl stoupavý proud silný 7 - 8 m/s, stihneme se bezpečně dostat zpod základny mraku. Lépe řečeno, ocitneme se přesně na okraji mraku ve výšce základny, takže jsme nabrali největší možnou výšku potřebnou k přeskoku za dalším stoupavým proudem. Když se pohybujeme od středu stoupavého proudu, jeho síla většinou klesá, takže se pravděpodobně vynoříme něco níže - ale lepší varianta, než nechat nasát do mraku. Tento příklad ovšem nezohledňuje předpisy, které říkají, že by se pilot měl opustit stoupák 300 m od základny... :)